Byla sobota ráno, teploměr ukazoval 6 st. nad nulou a já jsem spolu s paničkou vyrazil na výlet do Zlenic u Benešova. Pořádal se tady hoví výlet, organizovaný Katkou Houškovou. Dle popisu trasy do Zlenic, mimochodem opravdu velmi povedený, nebloudili jsme a vše jsme , tak jak bylo v popisu psáno, našli, minuli a najednou jsme parkovali na parkovišti u hotelu Kormorán. Nemohli jsme se spléct, jelikož po parkovišti už běhalo hovíků, až oči přecházely. Opatrně panička zaparkovala auto do další řady, jen aby nepřejela nějakého hovíka, říkal jsem si, sedící v kufru a kňučící na celé kolo. To byl signál pro paničku, ať už mě honem, honem vypustí ven. Nemohl jsem se dočkat, až všechny ty psí slečny očuchám a ukáži, jaký jsem krasavec. To jsem teda ještě ani netušil, že jsem tam zatím první pes. O to více stouplo mé sebevědomí, když tuto informaci někdo pronesl. Proběhal jsem se a najednou koukám, kdo že se to šine přímo ke mně ? No Sidík a za ním celá jeho smečka. No holky, neholky, upaloval jsem za kámošem. Paničky se pozdravily a taky jsme poznali paníčka Sidíka, toho jsme ještě nikdy neviděli. Matouška a Aničku jsem znal, tak jsem je pozdravil oblíznutím a už jsem zase lumpačil se Sidym. Najednou jsme dostali povel Ke mně a pak na vodítkách jsme vyrazili směr les a výlet mohl začít. Venku bylo tak nějak všelijak, ale nepršelo, nesněžilo, což všichni ocenili. Ale že se nás sešlo, říkal jsem si, když ten dlouhý konvoj páníčků a psů se dal do pohybu. Bylo nás asi 40 lidiček a možná i stejný počet hafíků. Zatím jsme šli na vodítkách a tak na pořádné proběhnutí ještě nebyl čas. Za chvíli, když jsme zašli hlouběji do lesa, vodítka šla na krk páníčkům a my dostali Volno. To byla teprve pořádná paráda. Hned jsem běžel dopředu, okouknout začátek pelotonu a pak jsem si samozřejmě hlídal paničku, kterou jsem pro velké množství účastníků výletu občas hledal opravdu těžko. Lítali jsme po lese a občas jsme se pletli pod nohy páníčkům, kteří si to funěli do kopce. Najednou se ten dlouhý had lidiček a psů zastavil a každý se hned lekl, co se komu stalo. Nic se nestalo, jen pár vybraných jedinců se občerstvovalo svařáčkem a teplým čajíčkem. Pak jsme opět pokračovali lesem, začalo sněžit a tak jsem zase viděl tu bílou záhadu, padající z nebe. Najednou páníčci dostali povel, aby si nás hafany zavolali k sobě. Celým lesem se neslo Ke mně a my jsme hledali každý toho svého páníčka. Ale co se nestalo, jeden páníček zůstal sám, pejsek na něj nezbyl. A tak mu nezbývalo nic jiného, než se prozatím rozloučit a jít cestou zpět, hledat zbloudilého hovíka. Další účastníci pokračovali dál po vytyčené trase. Během pochodu nám Katka sdělila, že se hovík šťastně našel a že s paníčkem čeká v hospůdce. Cesta ubíhala i nadále moc příjemně, občas se sníh změnil v déšť, ale nám to nevadilo. Takhle pořádně jsem se už dlouho nevyběhal a s tolika kamarády už tuplem ne. Tak jsem si to náramně užíval. Byl jsem hodný, každou chvíli jsem se přišel paničce ukázat ,aby věděla, že jsem tu a dostal jsem za to i pamlsek, chválila mě moc, jaký jsem hodný pejsek. Opravdu jsem byl moc rád, že panička domluvila takovou supr procházku. Pak jsme dorazili do hospůdky Pyšelka a tam už na nás čekal milý personál a udivení hosté. Posedali jsme si ke stolům a my hafíci jsme hodili leháro na podlaze. Myslím, že každý si rád odpočinul. Měli jsme objednané od Katky kuřátko s bramborem a tak si každý pochutnal dosytosti. Pak jsem si šel trošku pohrát k Sidíkovi, paničky nás u toho fotily a povídaly si, že jsou zvědavé, jak dlouho nám to milé okousávání a muchlování vydrží. Za chvíli z nás budou pořádní hafani a mohli bychom si pak dokazovat, jaký jsme kdo velký borec :-)))) Po tomto příjemném odpočinutí jsme vyrazili na perón očekávat vlak. Najednou panička z batohu vytáhla košík na můj čumáček a tak jsem si zase po dlouhé době vyzkoušel, jak mi sluší.Ani jsem moc neprotestoval, jelikož jsem si byl jist, že ho nebudu mít dlouho. Měli jsme jet jen jednu stanici vlakem a to určitě netrvá dlouho. Všichni výletníci se rozprostřeli po peróně, abychom všichni v čas mohli nastoupit a pak i vystoupit. Vlak přijel, dveře se otevřely a já jsem tam skočil spolu s paničkou. Lino trochu klouzalo a tak ještě, že byli protější dveře zavřené, jinak jsem zase rovnou vystoupil. Sidy nastoupil za mnou a jelikož jsme opravdu jeli jen kousíček, zůstali jsme stát u dveří. Překvapené obličeje cestujících, kteří seděli ve vagóně nám připadaly k smíchu, asi měli strach, co nastane, až vstoupíme dovnitř. To se však nestalo a tak jsme jen uklidňovali jednu paní, že v další stanici taky vystupujeme, to když se paní hrnula ke dveřím. Viditelně se jí ulevilo ! :-)) Trasa pokračovala hezkou chatovou osadou, lesem, a najednou jsme byli zpátky u hotelu Kormorán. Hodinky ukazovaly 16,30 hod., takže i plánovaný návrat byl splněn. Poté jsme se rozloučili se všemi kamarády a upalovali jsme domů. Výlet se nám opravdu moc líbil, byli jsme sice unavení, špinaví ale více převažovala spokojenost a radost, že jsme všechno zvládli. V nohách jsme měli avizovaných 12 km, teda já rozhodně o trochu víc :-))).
|